DENÍK MALÉ KOUČKY 1
O tom jak to všechno začalo
Když jsem se poprvé setkala s koučinkem, bylo mi asi 12 let. Moje maminka se mě tenkrát zeptala – ,, Eliško, pověz mi, co je pro tebe důležité? Pojďme si sestavit tvé priority.“ Hleděla jsem ni s výrazem malé puberťačky a v duchu přemýšlela co je to ta priorita. Když jsem se setkala s koučinkem podruhé, tak mi bylo asi 16 a děda (mimochodem z maminčiny strany) si mě při rodinné oslavě vzal stranou a zeptal se mě: ,,Představ si, že tahle síť jsou tvé dovednosti – pokus se ohodnotit jak na tom jsi. Podle toho poznáme na co se hodíš.“ Nemusím asi zmiňovat, že jsem z toho moc chytrá nebyla a opatrně se z oslavy vytratila.
Tenkrát jsem ještě nechápala o co se jedná. Co po mě vlastně chtějí? V tom malém věku jsem ještě nechápala jak výrazně se mi snaží pomoct. Proč mi kladou tyto otázky, když nechci? Proč se nemůžeme bavit o normálních věcech? Jako bych ani nebyla dítě. Často po mě chtěli abych dělala rozhodnutí, které jsem nepotřebovala. Například když se mě v páté třídě zeptali, jestli chci jít na gymnázium. Já? Proč?
A pak najednou tyto otázky přestaly a já jsem se musela začít starat o sebe sama. Všechny rozhodnutí a určování směru jsem vybírala tzv. cestou nejmenšího možného odporu a kormidelníkem vlastního života jsem se stala já sama. Někdy to byla plavba divoká a drsná, jindy pomalá a klidná. Vliv rodičů nahradil vliv kamarádů a později partnerů či skupin do kterých jsem patřila.
Když se s koučinkem seznamuji dnes, je mi necelých 24 let a ano, jsem mladá.
Někdo by řekl, že možná i nezkušená, že nemůžu nikomu radit, nikoho motivovat, že jsem nic nedokázala, že nemám ty zkušenosti co oni. Že se mám učit, že si mám všímat vlastního života a nestarat se o druhé. Že nikdo nepotřebuje radu od malé holky. (Mimochodem měřím asi 160 cm).
Já si plně uvědomuji, že jsem mladá a že nemůžu nikomu radit. Ani nechci. O tom koučink není. A o tom co je a co není se rozepíšu později.
Proto jsem se rozhodla psát tento deník, ve kterém budu vyjadřovat co cítím, co si myslím, jak se vyvíjím a co jsem se naučila. Nechci nikoho ovlivňovat, motivovat ani odrazovat. Jestli někdy někdo narazí na moje zápisky, tak bude moct projít a prožít mou cestu – můj příběh. A je pouze na čtenáři, jak dalece se nechá inspirovat.
Vždy jsem psala nějaké zápisky, deníčky a později i blogy. Hodně jsem četla knížky ze života. Často jsem psala příběhy lidí, kteří žili své melodramatické hořkosladké či inspirativní životy. Poté co jsem se poprvé v životě setkala s opravdovými probémy jsem přestala psát i číst.
Nyní je na čase začít zase vrátit ke své vášni a psát svůj příběh.
Příběh mého života. Deník malé koučky.
0 komentářů