Deník malé koučky 5

Když je toho prostě moc a když to začíná padat na hlavu i tobě.

Rozhodnutí začít pracovat jako koučka mne pochopitelně ovlivnilo i v mém vlastním životě. Jelikož jsem do toho všeho skočila rovnýma nohama aniž bych věděla přesně co mě čeká, tak moment prvního zastavení nastal po prvním měsíci práce.

Když jsem přemýšlela proč nechci dělat práci psychologa a co by mi na té práci nejvíce vadilo tak to byl ten fakt, že pokud chci být silným partnerem pro lidi, kteří se snaží můj život napravit, budu muset každodeně pečovat i o svůj život tak, jako bych byla svůj vlastní klient.

A teď jsem kouč, což je něco jako psycholog ale lepší. Lepší v tom, že se nikdo neptá co bylo a proč to bylo ale především co je a co bude dál. A jediná má starost je abych nikdy nepřestala pečovat sama o sebe a budu muset mít v pořádku život tak, aby když bych pozvala svou klientku na kafe – do své duše , cítila by ze mě klid a pohodu, kterou se ji snažím poskytnou i při našem sezení.

Ale není to vždycky jednoduché, i já mám své nevyřešené starosti, které občas zaklepou na dveře a mile se zeptají jestli mohou dál k nám na to kafe si přisednout. Když předemnou sedí žena, která řeší svůj těžký rozvod, dá mi spoustu síly se udržet abych neprojektovala do ní rozvod svých rodičů. Když moje klientka řeší vztah se svým partnerem, musím se držet zpátky abych jí neradila něco co mne funguje. Když semnou klientka řeší vztah se svými dětmi, musím se snažit abych si u toho nepředstavovala výchovu, kterou aplikovali mí rodiče.

Dá to prostě spoustu práce se udržet. Někdy když klientka začne brečet, tak se nesnažím ji podnítit ve své vnitřní lítosti nebo se doptávat dál, ale prostě stichnu,podám kapesník a počkám až si uvědomí, že koučink není terapie, popřípadě jí to jemě připomenu.

V posledním půl roce mne koučink naučil naslouchat. Utišit se a být přítomna pouze pro svou klientku. Ale né jen to, najednou jsem zjistila, že dokážu stejně tak i fungovat ve vztahu ke svým přátelům nebo partnerovi. A rodině, té hlavně. Moje pravidla: nesoudit, naslouchat a nehádat se, uplatňuji i ve svém životě a pomáhá mi.

A každá ta žena je pro mne vzorem. Od každé se něco naučím nebo odnesu. Nechci jim dávat pocit, že bez mne nezvládnou svůj život. Nechci je vysávat, ale chci jim dát ten pocit podpory, který možná od nikoho jiného nemají a samy si pomoct nedokážou.

Touto prací si plním sen, sen o o práci, která mi bude dávat smysl. Sen o práci která bude pomáhat. Sen o práci, která nebude fyzicky náročná. Sen o práci, která mne bude každý den rozvíjet. Děkuji.